Biolog na základě zjištěného druhu (indikátoru) a údaji o jeho zastoupení v biocenóze dochází k tzv. saprobnímu indexu S podávajícím informaci o saprobitě vodního prostředí a tvoří nepřímé lineární měřítko pro saprobitu. Saprobní index definovali poprvé v roce 1955 PANTLE a BUCK, který v původní podobě uvádí následující dvě rovnice:

Kde S = saprobní index celého společenstva, S_i = individuální saprobní index, h_i = hojnost dle odhadové stupnice abundance, procento či kvantitativní údaj (počet organismů v 1 ml či na ploše 1 cm²), viz tabulka.

Stanovením saprobního indexu se zabývá norma ČSN 75 7716, ve které je uveden seznam latinských jmen organismů s jejich individuálními saprobními indexy S_i, indikační váhou druhu I_i a saprobní valencí. Rozšířený saprobní index dosahuje hodnot dle čistoty či znečištění vod od -1 do +8.

Pro stanovení saprobního indexu S je při hydrobiologické analýze vhodné určit cca více než 10 (20) druhů, na jejichž základě lze vzorek vody posoudit. (Čím více druhů se určí, tím bude stanovení saprobního indexu přesnější. Viz Příklad stanovení saprobního indexu.)

Saprobita má vztah k obsahu rozpuštěného kyslíku ve vodách, jehož procentuální množství souvisí s rozkladnými procesy a difúzí z ovzduší (peřejnaté a mechanicky provzdušňované toky × stojaté vody). Saprobní index S má vztah i k hodnotě BSK₅, trofii vody a souvisí i s některými abiotickými faktory (rychlost proudění), toxicitou a popř. i radioaktivitou. Organismy žijící v nejvýše zatížených vodách jsou saprobionti, organismy dávající přednost znečištěným vodám jsou saprofilní a organismy vyhýbající se znečištěným vodám jsou saproxenní.

  Grafy souvislostí do úrovně:      I       II       III