Oxidační příkopy jsou speciální aplikací dlouhodobé nízkozatěžované aktivace se současnou aerobní stabilizací kalu, používané pro malé zdroje odpadních vod (malé průmyslové podniky a obce s počtem obyvatel od 300 do 500). Poprvé byly použity v roce 1954 v Holandsku PASVEEREM. Předností uvedeného způsobu čištění odpadních vod je vysoká provozní bezpečnost a možnost vyrovnávání nárazů hydraulického a látkového zatížení.

Mechanicky předčištěná odpadní voda je přiváděna do oxidačního příkopu, ve kterém probíhá směšovací aktivace s povrchovou aerací a odtud je vedena do vertikální dosazovací nádrže. Kyslík je dodáván do vody aeračními válci, které současně uvádějí vodu do cirkulace (oběhu). Aktivovaný kal z dosazovací nádrže je veden zpět do oxidačního příkopu jako vratný kal, přebytečný kal se odvádí do uskladňovací nádrže kalu. Při porovnání s aktivačním procesem (viz aktivační systémy) zde dochází k odchylkám ve složení biocenózy aktivovaného kalu. Na dně se v sedimentu vyskytují anaerobní mikroorganismy. V teplé části roku a při trvale nízkém látkovém zatížení se ve volné vodě vyskytují zástupci planktonu, např. rozsivky a chlorokokální řasy, v nárostech a na povrchu kalu jsou přítomné vláknité zelené řasy spolu s přisedlými a na tyto nárosty potravně vázanými organismy. Biocenóza je klasifikována jako β-mezosaprobní (β-mezosaprobita) s případným výskytem vodního květu tvořeným rodem Microcystis.

  Grafy souvislostí do úrovně:      I       II       III