Lyofobní sol, jehož disperzním prostředím je vodná fáze.

Jádro micely hydrosolu bývá krystalické povahy, tvořené krystalkem ultramikroskopických rozměrů nebo agregátem, vzniklým koagulací primárních krystalků. Povrch jádra může získat elektrický náboj (např. ionizací povrchu, přednostním rozpouštěním některého z iontů mřížky nebo naopak přednostní adsorpcí iontů, které tvoří s některým z iontů mřížky nerozpustnou sloučeninu). K nabitému povrchu jsou pak přitahovány protiionty a vytvoří se elektrická dvojvrstva.

Příklad: Jádro micely hydrosolu AgI, získaného srážecí reakcí dusičnanu stříbrného a jodidu draselného, je tvořeno krystalky AgI. Jestliže je při reakci použito přebytku KI, pak se bude adsorbovat pouze jodidový ion, který je schopen tvořit s povrchovými ionty Ag⁺ nerozpustnou sloučeninu (viz Panethovo-Fajansovo pravidlo) a je tedy iontem určujícím potenciál tuhé fáze. K  adsorbované vrstvě jodidových iontů je elektrostatickými a adsorpčními silami vázána část protiiontů K⁺ tak pevně, že v elektrickém poli se pohybují i s jádrem k anodě (pohybové rozhraní je na obr. 1a vyznačeno čárkovaně). Zbývající protiionty tvoří difuzní část dvojvrstvy. Protože elektrostatické přitažlivé síly s rostoucí vzdáleností slábnou, jsou tyto ionty relativně volné a proto v elektrickém poli migrují ke katodě. Je-li naopak použito přebytku dusičnanu stříbrného, stane se Ag⁺ iontem určujícím potenciál tuhé fáze a protiiontem anion NO₃^–, takže částice solu získávají kladný náboj (obr. 1b).