Na závěr se částečně vrátíme zpátky k první hodině. Dyadická komunikace je komunikace mezi dvěma osobami, tedy vlastně rozhovor. Jako v každém jiném komunikačním procesu, tak i zde jsou vyřčená, ve výjimečných případech napsaná, slova ovlivněná interpersonálními vztahy, společenským postavením a zkušenostmi obou partnerů. Také již víte, že naslouchající neslyší přesně to, co mu sdělující partner povídá, ale toto sdělení si mírně modifikuje a dokonce ani odesilatel informace neříká přesně to, co by říci chtěl.

Rozhovor by měl začínat podnětem od jednoho z komunikujících, na který jeho partner zareaguje a sdělí mu svou odpověď. Tato odpověď je zároveň dalším podnětem, takže rozhovor pokračuje a partneři se průběžně střídají v mluvení a naslouchání. Jak jistě víte z vlastní zkušenosti, zastoupení naslouchání a mluvení nebývá u komunikující dvojice rovnoměrné.

Do rozhovoru vstupujeme z mnoha různých důvodů. Sdělit nebo získat informace, vyjádřit svou solidaritu, ukázat se v dobrém (výjimečně i ve špatném) "světle" získat uznání či nějakou věc a dalších.
V prvních kapitolách tohoto textu se psalo o efektivní a úspěšné komunikaci. Při rozhovoru se obvykle snažíme o komunikaci úspěšnou (aby oba partneři porozuměli, co jejich protějšek chce, resp. říká) aniž bychom usilovali o naprosto přesné instrukce. Ovšem i přesto zde číhá několik "pastí":

• řečnická otázka - která se sice tváří jako dotaz, ale odesilatel sdělení odpověď neočekává,
• dvojí past - kdy je otázka sice myšlena jako dotaz, pouhá odpověď "ano" nebo "ne" je nejednoznačná, např. "Nedáte si čaj?", "Neprojdeme se raději k lesu?", resp. tazatel si stručnou odpověď může vždy vysvětlit jako souhlas s negativní variantou "ano, nedám si čaj", "ne, nedám si čaj",
• dvojí vazba - což je opakování sledu projevů žádosti a následného odmítnutí, např.
  A:"Přineste mi laboratorní denník!"
  B:přichází se sešitem pokapaným kyselinou či něčím podobným
  A:"Co je to za hrůzu, okamžitě to odneste!"
  B: aniž by pořádně stihl vyhovět první žádosti, reaguje na druhou a odchází
  A:"Kam se ženete, ukažte mi to, když nic lepšího nemáte, ale přepište to"
  B: je teď pravděpodobně ztracený, protože neví, zda má nejprve přepisovat nebo má poskytnout původní denník, každopádně to bude přijato negativně.

Řada lidí se při rozhovoru dopouští jedné zásadní chyby, a sice, že neposlouchá svého partnera, ale místo toho už přemýšlí o své odpovědi. Už v pravidlech pro efektivní komunikaci stálo, že máme poskytovat zpětnou vazbu, a to nejenom řečí těla, ale i slovy. Je tedy třeba dávat v rozhovoru najevo, že partnera posloucháme a příp. že akceptujeme jeho pocity. Nepřísluší nám ale tyto pocity hodnotit nebo dokonce kritizovat. To ale neznamená, že bychom nemohli partnerovi sdělit, jaké jsou naše pocity. Podívejte se na modelovou situaci:

Popis situace: Dcera řekla matce, že jde do kina a vrátí se tak v deset jako obvykle. Avšak aniž by něco dala vědět, přišla až ve 23:30.
Reakce č. 1 na tuto situaci
Matka: "Kde jsi? Jak můžeš být takhle nespolehlivá? Tobě na mne vůbec nezáleží!"
Dcera: "Proč bych měla být nespolehlivá? Tobě se nikdy nestalo, žes něco nestihla? Proč to nevadí jiným rodičům jenom tobě. Prostě jsem přišla pozdě."
Komentář: Matka hodnotila a kritizovala spolehlivost dcery, obvinila ji z toho, že jí na matce nezáleží. Dcera se bránila a útočila. Ale nedošlo k vzájemné dohodě. Matka je ustrašená a naštvaná, dcera naštvaná.

Reakce č. 2 na uvedenou situaci:
Matka: "Mám velký strach, když přijdeš takhle pozdě a nedáš o sobě vědět. Představuji si, co všechno se ti mohlo stát. Buď mi dej nějak vědět, nebo se domluvíme jinak."
Dcera: "Mami, to je mi líto. Nechtěla jsem, aby ses o mne bála, ten film prostě skončil příliš pozdě a myslela jsem, že už budeš spát. Příště ti určitě zavolám."

Komentář: Podstatně lepší situace. Matka dala vědět, co cítí, ale neobviňuje. Dcera asi porozumí matčinu strachu a protože má prostor a nemusí se obhajovat, pravděpodobně se ani nenaštve a příště zavolá.

A na úplný závěr několik pravidel pro úspěšný život z knihy D. Carnegiho Jak získávat přátele a působit na lidi:

• Nikdy nikoho nekritizujte, neodsuzujte, nestěžujte si.
• Poctivě a upřímně oceňujte druhé. Své uznání jim dávejte najevo.
• Jak se stát oblíbeným
  • Opravdově se zajímejte o druhé.
  • Usmívejte se.
  • Pamatujte si, že každému zní jeho jméno příjemně a je pro něj tím nejdůležitějším.
  • Umějte naslouchat. Povzbuzujte druhé, aby hovořili o sobě.
  • Mluvte především o tom, co zajímá druhé.
  • Dejte druhému najevo, že si uvědomujete jeho osobní důležitost a udělejte to upřímně.
• Jak získat druhé na svou stranu
  • Vyhýbejte se hádkám. Spor vyhraje ten, kdo se nepře.
  • Ukažte druhým, že respektujete jejich názory. Nikdy nikomu neříkejte, že se mýlí.
  • Jestliže se mýlíte, uznejte svůj omyl rychle a ochotně.
  • Když řešíte sporné situace, začínejte přátelsky.
  • Veďte druhé hned od počátku ke kladným odpovědím.
• Buďte skutečnou vůdčí osobností
  • Začněte vždy chválou upřímným uznáním.
  • Na chyby upozorňujte nepřímo.
  • Než začnete někoho kritizovat, hovořte nejprve o vlastních chybách.
  • Přikazujte otázkou namísto přímých rozkazů.
  • Umožněte druhým, aby si zachovali vlastní tvář.
  • Vyzdvihněte upřímně i sebemenší zlepšení a pochvalte ho.
  • Dejte druhým předem najevo, že o nich máte to nejlepší mínění, aby se tak chovali.
  • Povzbuzujte druhé. Naznačte jim, že chyba se dá snadno napravit.
  • Snažte se, aby lidé rádi udělali to, co jim navrhujete.

nahoru