Termíny úspěšná komunikace a efektivní komunikace můžeme považovat za synonyma. Avšak v případě, kdy chceme jít do hlubšího porozumění procesu komunikace, lze je chápat i jako termíny poněkud odlišné. Pravidla efektivní komunikace nám pomohou k tomu, abychom sdělili myšlenku tak, aby ji posluchači porozuměli. Úspěšná je komunikace v tom případě, když partneři dojdou ke shodě, resp. když odesilatel přesvědčí adresáta, aby přijal jeho názory či tvrzení. Pochopit, co mi partner chce sdělit, totiž ještě neznamená, že jeho sdělení věřím nebo že toto sdělení přijímám. Pro úspěšnou komunikaci tedy nestačí, aby byla efektivní a naopak často je možné úspěchu v komunikaci (ve smyslu, že partner přijímá můj názor) docílit, i když nejednám podle pravidel efektivní komunikace. Platí to zejména tehdy, když je na komunikaci dostatek času.

Na schopnost úspěšně či efektivně komunikovat má velký vliv i celá řada vrozených a výchovou více nebo méně ovlivnitelných faktorů. Asi nejvýznamnější a málo ovlivnitelná je tzv. emoční inteligence, určitý vliv hraje i temperament a k prosazení svých názorů lze úspěšně využít asertivitu, které se mohou do značné míry naučit i ti lidé, u nichž je vrozená míra asertivity značně nízká.

Asertivita

Asertivita je schopnost vyjádřit své stanovisko, nebát se argumentovat, oponovat, prosadit co chci a nedělat co nechci. Pasivně jednající člověk nedovede vyjádřit své zájmy, je loutkou v rukou jiných. Agresivní jedinec se prosazuje na úkor jiných. Asertivně se chovající dokáže jasně popsat co chce, jak se cítí, má přiměřené sebevědomí a pozitivní myšlení. Asi nejlépe popisuje asertivitu 11 asertivních práv. Jejich bezohledným používáním však lze sklouznout do agresivního chování nebo dokonce k manipulaci jinými. Stejně tak je důležité používat asertivní techniky pouze pro prosazování svých oprávněných požadavků.(Capponi, Novák, 1994)
Velmi známou asertivní technikou je teorie "poškrábané desky", kdy při prosazování svého požadavku akceptujeme slova partnera, ale na svém požadavku, který sdělujeme jasně a stručně, trváme i nadále. Nereagujeme na žádně inviktivy ze strany partnera, i když můžeme vyhlásit, že s jeho konkrétním názorem souhlasíme, ale na svém požadavku přesto trváme beze změny.
Asertivní techniky nám pomohou vyjádřit také odmítnutí bez pocitů viny, což dělá řadě lidí problémy. (O´Brienová, 1999)

Emoční inteligence

Zatímco klasická inteligence je faktor často sledovaný a dokonce měřený, emoční inteligence se zatím pouze odhaduje, a to nejčastěji pomocí různých dotazníků. Zatímco u klasické inteligence se obvykle uvádí její korelace se školní úspěšností, emoční inteligence by měla korelovat s úspěšností v "obyčejném" životě.
Emoční inteligence se obvykle vyznačuje okamžitým rozhodováním, které tudíž není vždy rozhodováním nejsprávnějším, ale my jej v dané situaci za nejvhodnější považujeme. Někdy je totiž lepší udělat jakékoliv rozhodnutí, než neudělat rozhodnutí žádné. Při tomto typu rozhodování vycházíme z asociování (hledání souvislostí a podobností), zapojujeme emoce a rozhodnutí má vliv na budoucnost (klasické inteligence často vychází z pochopení minulosti).
Emoční inteigence se zakládá na pěti aspektech:

• sebevědomí – uvědomování si sebe sama, porozumění vlastnímu životu,
• organizace vlastního života – ovládání svých nálad a pocitů, nenechat se znervóznit stresem, umět zpracovat negativní pocity,
• motivování sebe sama – schopnost setrvat u řešení úlohy, nenechat se odradit neúspěchem, být flexibilní,
• empatie – soucítění s lidmi, vcítění se do nich, přitom není nutné schvalovat jejich chování; více možná vypoví ukázka.
• angažovanost v kontaktu s jinými lidmi – nesledovat život z pozice diváka, zapojit se do dění, pociťovat radost z přítomností druhých lidí.

První tři aspekty se týkají především osobnosti jedince, jeho soužití se sebou samým, druhé dva souvisí se vztahy k druhým lidem.

Temperament

Asi nejstarší úvahy o temperamentu najdeme u Hippokrata, který rozděloval lidi do čtyř skupin podle toho, která z tělních tekutin u nich převažovala. v závislosti na převažující tělní tekutině se vytvářelo typické chování - temperament člověka. Jednalo se o krev (sangua), žluč (cholé), černou žluč (melan cholé) a hlen (flegma) a typologie, z nich odvozená, která rozděluje lidi na sangviniky, choleriky, melancholiky a flegmatiky, přetrvává dodnes.
Postupem času se vytvářely další typologie v závislosti na různých faktorech, přičemž některé se dodnes využívají (např. Eysenckovo či Jungovo dělení) a jiné už upadly do zapomnění (Kretschmerovo ? rozdělení podle somatických typů, či frenologie).
Změnit vrozený temperament je skoro nemožné, i když jenom málokdo se projevuje jako typický představitel některého typu. Většina lidí představuje z hlediska temeramentu smíšené typy a v různých situacích jednají podle různých modelů. Proto je vhodné znát své převažující chování a podle něho volit vhodný způsob chování nebo i komunikace. Např. pokud vím, že obvykle jednám cholericky, mohu při důležitém jednání opustit místnost dříve, než se toto mé chování projeví a cholerickou ataku rozpustit v neškodné činnosti, třebas štípání dříví. Mohu také využít moderní farmakoterapie, ale to by mělo být až krajním řešením.

nahoru