Kreativní rozhodování je zvláštním typem rozhodování, při kterém se snažíme využívat tvůrčí myšlenky. Tento typ rozhodování je vhodné používat u složitých (špatně strukturovaných) problémů, pro které je typické, že neexistuje jediné správné řešení. Můžeme jej použít i když správné řešení sice existuje, ale jeho nalezení je natolik složité, že se spokojíme s některým z vhodných, byť i ne dokonalých řešení.
Kreativní rozhodování lze dělat i individuálně, ale vhodnější je skupinová forma, protože jednotlivec je obvykle tak silně fixován na nápady, které ho napadly nejdříve, že jen těžko vytvoří několik diametrálně odlišných možností řešení problému. Navíc by při samostatném řešení problému nemuselo docházet ke komunikaci (i když by si řešitel mohl nechat své nápady schvalovat apod.) a tudíž by to nebylo předmětem našeho zájmu.
Skupinovému kreativnímu rozhodování by čas od času měly být podrobeny i standardně řešené situace, u kterých si myslíme, že známe jedinou správnou odpověď. Jedná se zejména o zásadní rozhodnutí, která se často provádí více méně setrvačností, protože řešitelé nemuseli zaregistrovat nastalé změny a neuvědomují si vznik nových příležitostí.

Bariéry tvůrčího myšlení

Existuje řada případů, kdy by bylo vhodné použít kreativní způsob řešení problémů, ale nepoužije se, protože to řešitele nenapadne. V řadě jiných případů sice řešitel ví, že by tvůrčí přístup uplatnit měl, ale z nějakého důvodu to nechce učinit. v takovém případě obvykle zafungovaly tzv. bariéry tvůrčího myšlení, jejichž působení bývá u různých lidí v různých situacích různé. Mezi základní typy bariér patří:

• Děláme to proto, že se to tak dělalo vždy – čas od času je dobré prozkoumat, zda by nešel vylepšit i zaběhlý postup. Situace, podmínky se mohly změnit, mohly se objevit nové výrobky či technologie a původní stav již dávno přestal platit. Podívejte se třebas na práci s počítačem. Kdysi v prehistorii byla kapacita tak malá, že jste mohli v jednu chvíli používat pouze jedinou aplikaci. Nyní není problém přepínat mezi třemi, čtyřmi okny, a to bez podstatného zpomalení reakcí počítače. Jestliže jste tedy zvyklí při každém přechodu do nové aplikace to okno, ve kterém zrovna pracujete, vypnout, není to způsob, na kterém byste měli ze setrvačnosti trvat.
• Obava, že budeme vypadat nenormálně – strach, že se zesměšníme před ostatními nám často brání zeptat se nebo navrhnout něco netradičního. Tato obava roste s věkem a s růstem pozice ve firmě. Významná je také v situaci, kdy se kolem nás pohybují experti na danou problematiku a my sami expertem nejsme. Představte si, že je kolem vás pět expertů, kteří se pomocí složitých odborných termínů domlouvají na řešení problému, jak převést data z jedné databáze do jiné, když nejprve je potřebné v té jedné pomocí filtru nebo jiným způsobem vyhledat všechna relevantní čísla, ta se pak musí upravit tak, že se před ně přidá tolik nul, aby výsledek byl sedmimístní a toto celé se musí dostat do jiné databáze na přesně určené místo. Jenom málo nepoučených lidí si troufne říct " a nebylo by možné, že se ta tři nebo čtyři čísla - protože víc jich není - jednoduše vyhledají, opíšou na papírek a pak se v sedmimístném tvaru naklepou do té druhé databáze?" Stejně trapně se mohl cítit ten, kdo jako první navrhl, aby se v roce 2006 udělala reklama, ve které bude jenom jeden "herec" v místnosti s minimem rekvizit vychvalovat určitý produkt. A přeci byly falešní soby populární v celé republice.
• Sklon k okamžitému hodnocení - není vhodné zavrhovat na první pohled nesmyslné, nevyužitelné nápady. Je to sice první myšlenka a je fakt, že "zalepit to žvýkačkou" nemůže být způsob realizovaný obecně, ale z těch nesmyslných nápadů mohou po nějaké úpravě vzejít výborná řešení. Damascénská ocel byla původně získávána tak, že se rozžhavený meč pohroužil do vnitřností zajatého bojovníka nepřítele. Věřilo se, že do takového meče přejde odvaha a bojovnost umírajícího. Tento nehumánní způsob byl později nahrazen vražením meče do dobytčete, což sice kvalitu ocele nezhoršilo a zachránilo to spoustu lidských životů, ale dnes by to rozhodně použít nešlo. Nicméně kvalita ocele se nezhoršila ani poté, co se meče začaly kalit ve vodě, na které plavaly dobytčí kůže. Dnes se sice používá tekutý dusík, ale přesto by okamžité zamítnutí prvotního (skutečně nerealizovatelného) nápadu mohlo vést k tomu, že na důležitost dusíku pro kvalitu ocele nepřijdeme.
• Existuje jenom jediná správná odpověď – myšlenka, že existuje jediná správná odpověď nás může dovést k tomu, že pokud nějakým způsobem získáme vhodný výsledek, není nutné hledat k danému výsledku cesty jiné. Kéž by to byla pravda! Ve skutečnosti je u složitých problémů řada různých cest, které vedou ke stejným nebo velice blízkým výsledkům, ale využívají různé suroviny, různý způsob práce, vyžadují jiné znalosti apod.

Pokuste se vymyslet některé další bariéry, které brání svobodnějšímu rozletu naší fantazie.

Brainstorming

Brainstorming je metoda, pomocí které je možné vytvořit podmínky a realizovat proces kreativního řešení problému. Prvotní je zaregistrování určitého problému. V předmětu Management podnikových procesů (který se na VŠCHT Praha také vyučuje) se lze dozvědět, že problém se v podniku může vyskytovat ve třech stavech. Dva z nich jsou nepříjemné (porucha a ohrožení) a jejich neřešením dochází ke zhoršení situace, ale třetí je pozitivní (příležitost). Problém typu příležitost sice řešit nemusíme, ale ztrácíme tím možnost určitého zisku navíc.
Zaregistrovat problém však nestačí, pro řešení je obvykle potřebné problém formulovat a analyzovat. Někdy může být kreativní řešení potřebné už v této etapě a pak lze použít např. Occamovu břitvu nebo Ishikawův graf (graf rybí páteře).
Pro vlastní řešení pak můžeme využít např. metodu brainstormingu. Tato metoda vyžaduje nejprve vybrat členy řešitelské skupiny. Měla by to být skupina heterogenní a doporučený počet členů je cca 8 až 12. v takovém případě se jedná o malou skupinu, ve které může komunikace probíhat bezprostředně mezi všemi členy.
Velmi důležitou součástí je výběr moderátora. Přestože se jedná o malou skupinu, mohou v ní vládnou určité antipatie a obvykle je v ní také několik dominantních jedinců, které je nutné v komunikaci brzdit a několik submisivních, kteří se naopak musí povzbuzovat.
Vlastní brainstorming pak spočívá ve vytvoření prostředí pro řešení (tiché, izolované místo s potřebnými pomůckami - tabule, flip charty, fixy, příp. předměty, o nichž se rozhoduje) a uvedení skupiny do problému. Při hledání nápadů platí tři základní pravidla:

• kvantita má přednost před kvalitou,
• zákaz kritiky,
• nemožné je vítané.

Dalším krokem je hledání vazeb mezi nápady, kdy se podobné nápady seskupují a hledá se jejich společný jmenovatel. Tato fáze probíhá až po skončení tvorby nápadů.
Posléze se udělá záznam výsledků, který se zpracuje písemně a odevzdá se účastníkům, protože před poslední fází se musí nápady nechat uležet. Obvykle postačí pár dnů maximálně týden. Poté se řešitelé opět sejdou a ve společné diskusi, při které už je povolená i kritika (ale zásadně pouze kritika nápadu, nikdy ne jeho autora), se snaží hodnotit nápady z hlediska jejich co nejlepšího využití.

Brainwriting

• Zopakovat problém, jeho analýzu a shromážděná data.
• Rozdat kartičky (20x13 cm) s žádostí o napsání nápadů na řešení (vždy jeden na jednu kartičku).
• Vybrat všechny kartičky, sestavit seznam, opakující se nápady zkombinovat, ale tak, aby se nepoznalo, že s nápadem přišlo více lidí.
• Napsat seznam nápadů na veliký list papíru a požádat členy, aby jednotlivé nápady seřadili podle důležitosti a jejich pořadí napsali na další kartičku (nejlepší nápad - 1, další 2).
• Vybrat kartičky a na velký list papíru zapsat výsledky.
• Prodiskutovat pořadí řešení a shodnout se na kompromisu. Prodiskutovat se musí všechny nápady a do úvahy je potřeba vzít všechny názory.

nahoru